Řemeslná Praha
@cyrkularka.kolektiv
Na filmovém zpracování se podíleli Alice Lacková a Petr Máša. Jako začínající filmaři přistupují k dokumentární práci s důrazem na preciznost, pozornost k detailu a respekt k prostředí i lidem, které zachycují.
Realizaci podpořila Kreativní Praha.
Sklenářství Jiřička - Coufal
Vitráž představuje jedinečné spojení řemesla a uměleckého řádu. Je to práce, která se opírá o přesně definované postupy, pomalý čas a často i mnoho desítek let staré vědění. Praha je jedním z měst, kde se tradice vitráží zakořenila hluboko, a to nejen díky velkému množství historických staveb, ale také díky mistrům, kteří dokázali tuto techniku přenést z období gotiky až do současnosti.
Historické kořeny vitráží v Praze
Vitráž v českých zemích souvisí především s architekturou gotických kostelů. K nejvýznamnějším příkladům patří vitráže v chrámu sv. Víta, jejichž tvorba probíhala v několika etapách. Právě zde vznikla díla, která vtiskla oboru zcela nový význam. Max Švabinský, klíčová osobnost českého umění přelomu století, vytvořil pro katedrálu několik ikonických oken, která se řadí k vrcholům české vitrážní tvorby. Jeho práce dokazuje, že vitráž může být nejen liturgickým prvkem, ale i plnohodnotným uměleckým médiem. Na přelomu 19. a 20. století zažila Praha rozsáhlou výstavbu činžovních domů, městských paláců, škol a veřejných budov. Vitráže se staly jejich nedílnou součástí: zdobily schodiště, průjezdy, reprezentativní místnosti i obytné interiéry. Secese a pozdní historismus vytvořily prostředí, které vitráž přímo vyhledávalo. Skleněné výplně s rostlinnými motivy, barevnými přechody či jednoduchými geometrickými kompozicemi dodávaly domům jedinečný charakter.
Zkouška odolnosti během 20. století
Během druhé poloviny 20. století přežívalo vitrážnictví především díky státním zakázkám na rekonstrukce památek a novostavby kulturních domů či veřejných budov. Tradiční dílny fungovaly často pod uměleckými družstvy a držely si vysokou řemeslnou kvalitu. Přesto šlo o období, kdy byla kontinuita ohrožena. V mnoha pražských domech byly původní vitráže zničeny, zazděny či nahrazeny běžnými okny. Tento tichý úbytek pokračovali po roce 1989, kdy tlak rychlých rekonstrukcí a developerského trhu způsobil, že vitráž byla v očích mnoha investorů považována za zbytečný luxus.
Dílna Jiřička & Coufal: místo, kde se světlo rodí ručně
Uprostřed této proměny zůstalo jen několik míst, kde se tradiční techniky udržují v plném rozsahu. Dílna Jiřička & Coufal na Praze 1 patří mezi ně. Navazuje na starší pražské vitrážnické ateliéry a v jejich práci se propojuje znalost řemesla, úcta k historickým postupům a zkušenost z restaurátorské praxe. Každý kus skla se zde vybírá zvlášť. Řezání, malba, pálení i osazování do olověných profilů jsou kroky, které nelze zrychlit. Každá chyba je viditelná. Každá trhlina mění světlo. V dílně se proto pracuje tiše a soustředěně, často podle dokumentace staré sto i více let. Restaurátorské zásahy do historických oken vyžadují nejen technické dovednosti, ale i schopnost přečíst styl původního autora, porozumět jeho práci a rozhodnout, co je ještě možné zachovat. Dílna pečuje o vitráže v pražských kostelech, historických domech i soukromých interiérech. Část práce probíhá v terénu, někdy vysoko nad ulicí, někdy v prostorách, kam se běžný návštěvník nedostane. Jinde je třeba vrátit barevné sklo do života prostřednictvím restaurátorské rekonstrukce, při níž se jednotlivé kusy skládají zpět jako složitá mozaika.
Vitráž v současné Praze
Vitrážové řemeslo stojí na hranici mezi technikou a uměním. Je křehká, pomalá, náročná a závislá na kontinuitě znalostí. Pokud zaniknou dílny, které vitráže skutečně vytvářejí a opravují, ztratí Praha nejen estetický prvek, ale i část svého kulturního jazyka. Udržet tuto tradici dnes znamená věnovat pozornost místům, kde se stále pracuje ručně, kde světlo vzniká vrstvu po vrstvě, barvu po barvě. Vitráž není jen dekorace. Je to záznam světla, který přetrvá staletí. A dílny, jako je ta v centru Prahy, jsou místem, kde tento záznam vzniká a kde stále existuje řemeslo, které město doprovází už celé generace. Dnes v Praze funguje jen několik málo tradičních vitrážnických dílen. Jejich počet se dlouhodobě snižuje, protože obor je technicky náročný a ekonomicky nepravidelný. Mladí lidé se do něj nehrnou, protože vyžaduje roky učení, velkou fyzickou přesnost a cit pro materiál. Také gentrifikace a tlak na rychlé rekonstrukce snižují prostor pro zachování původních vitráží. Často jsou nahrazovány běžnými okny bez historické hodnoty, protože majitelé domů netuší, že vitráž lze opravit a obnovit. Zároveň ale roste povědomí o tom, že vitráž je součástí architektonického dědictví města. Oprava historického okna může znamenat návrat světla, které konkrétní prostor formovalo po generace. Zachování vitráží se tak stává nejen restaurátorskou prací, ale i ochranou paměti Prahy. Každá vitráž je svědectvím o době, o způsobu myšlení i o estetice, která město utvářela.
Ševcovství v Korunní
V Praze, kde se výlohy mění rychleji než dlažební kostky v ulicích, zůstávají ještě místa, kde se čas zpomaluje. Malé dílny, schované mezi kavárnami a galeriemi, voní kůží, lepidlem a prachem z podrážek. Uprostřed města, které žije tempem online objednávek, expresních reklamací a stěn tvořených výdejními boxy, sedí švec. Ohýbá se nad botou, přejíždí prsty po švu a poslouchá, jak mu práce odpovídá.
Kořeny ševcovského řemesla v Praze
Ševcovství patřilo od středověku k nejrozšířenějším městským řemeslům. První zmínky o pražských ševcích pocházejí už ze 14. století, kdy měl jejich cech vlastní stanovy, znak i patrona – svatého Kříže. Ševci tvořili početnou komunitu, která měla své domy a dílny především na Starém a Novém Městě, později také v Karlíně, na Smíchově a v Nuslích. Práce se tehdy dělila: obuvníci vyráběli nové boty, ševci je spravovali. V době, kdy obuv znamenala hodnotu a ne spotřební zboží, představovala ševcovská dílna místo osobního kontaktu, trpělivosti a znalosti materiálu. Každý pár bot byl originál — otisk člověka, který ho nosil. Během 19. století začala ševcovskou tradici postupně proměňovat industrializace. Vznikly první továrny na boty (Baťa, Pospíšil, Langhammer), které dokázaly produkovat obuv levněji a rychleji. Malé městské dílny však ještě dlouho přežívaly — opravovaly boty tovární, přizpůsobovaly je konkrétním nohám, a tím si uchovávaly vztah k řemeslné zručnosti. Ve 20. století se ševcovství stalo symbolem městské každodennosti. Každá čtvrť měla svého ševce – často i několik. Oprava bot byla samozřejmostí, nikoliv volbou. Lidé své boty nosili roky a svěřovali je člověku, kterého osobně znali. Tento vztah mezi zákazníkem a řemeslníkem byl intimní, opakovaný, a zároveň praktický.
Socialismus a tichá odolnost řemesla
Po roce 1948 se ševcovské řemeslo dostalo pod dohled státu. Většina dílen byla začleněna do komunálních služeb nebo národních podniků, například Obnova obuvi. Přestože to znamenalo ztrátu osobní nezávislosti, ševci zůstali pevnou součástí městské infrastruktury. Právě v době socialismu se jejich práce paradoxně stala jistou formou tiché svobody. Malé opravny obuvi, často provozované „na živnost“ v zadních dvorech nebo suterénech, nabízely prostor, kde se dalo mluvit otevřeněji než jinde. Dílny byly často komunitními místy – lidé tam chodili nejen pro opravené boty, ale i pro pár slov. Práce ševce tehdy znamenala dovednost přežití – udržet materiál v oběhu, spravit to, co se rozpadlo, improvizovat v nedostatku. Z pohledu dnešní udržitelnosti byl tehdejší švec možná nevědomky ekologem i filozofem práce.
Devadesátá léta a levná obuv z Asie
Po roce 1989 přišla vlna privatizace a otevření trhu. Levná obuv z Asie zaplavila města. Boty se staly spotřebním zbožím, které bylo snazší vyhodit než opravit. Pro mnoho pražských ševců to znamenalo konec. Dílna, která živila rodinu po tři generace, ztratila klientelu během několika let. Lidé přestali vnímat boty jako věc, o kterou je třeba se starat. Z původních desítek dílen zůstaly jen jednotky. Některé z nich přežily díky stálým zákazníkům nebo specializaci na luxusní obuv. Jiné se přizpůsobily — opravují pásky, zipy, tašky, nebo pracují pro divadla, filmové produkce či historické rekonstrukce.
Současnost a tlak města
Dnes ševcovské dílny v Praze nenajdeme jen na mapě řemesel, ale i na mapě gentrifikace. Staré provozovny mizí s rostoucím nájmem a přestavbou domů. Dílna, která léta fungovala v přízemí činžáku, se stává překážkou pro nové bistro, kancelář nebo butik. Ševci se stěhují na periferii – do Libně, Vysočan, nebo úplně za město. Tím ale zaniká jejich městská viditelnost a s ní i paměť místa. Nápisy „Oprava obuvi“, kdysi běžné, se stávají relikty jiného rytmu města – rytmu, který měl čas čekat, až lepidlo zaschne.
Proč o nich mluvit dnes
Dnešní švec je často solitér – pracuje v prostoru, který se zdá být vyňatý z běhu světa. Opravená bota se suší vedle rádia, které hraje tiše staré písničky. Každý šev má v sobě pečlivost, která vzdoruje tempu okolí. Oprava bot už dávno není samozřejmostí, ale volbou. Volbou zpomalit, volbou vztahu k věcem, které si zaslouží druhou šanci. Ztráta ševcovství neznamená jen zánik jednoho řemesla, ale i rozpad určitého způsobu přemýšlení o světě. O vztahu k věcem, o trpělivosti, o schopnosti spravit, nikoliv nahradit. Náš projekt se k těmto lidem obrací bez nostalgie. Chceme je slyšet, vidět, pochopit. Protože právě v jejich rukou se stále uchovává to, co město často ztrácí – rytmus, dotek a paměť.
Kovář v Kozí ulici
Zvuk kladiva, vůně spáleného železa a rytmus, který přehluší i ruch tramvají. Kdesi mezi kavárnami a butiky, v úzké Kozí ulici v centru Prahy, se otevírají dveře dílny, odkud stoupá teplo. Uvnitř stojí kovadliny, měchy, kleště – a muž, který drží oheň pod kontrolou. Kovář v srdci města.
Staré město a jeho železo
Kovářství je jedním z nejstarších městských řemesel. V Praze se o něm píše už v 13. století, kdy kováři tvořili jednu z nejpočetnějších cechovních skupin. Vyráběli hřebíky, panty, klíče, podkovy i zbraně – bez jejich práce by město doslova nefungovalo. Kováři byli nezbytní pro chod mlýnů, mostů i městských bran. Ve středověku se jejich dílny soustředily do ulic poblíž tržišť a brodů – tam, kde bylo dostatek vody a dřeva pro výheň. Jednou z těchto ulic byla právě Kozí ulice, poblíž židovského města a tržiště s dobytkem. Zvuk kladiva tu byl kdysi každodenním doprovodem života.
Cech, kázeň a mistrovství
Kovářský cech v Praze vznikl již ve 14. století. Měl přísná pravidla: mistr musel vlastnit kovadlinu, výheň a měchy, a než směl otevřít dílnu, musel před cechovní radou ukovat tzv. mistrovský kus – často složitý klíč nebo ozdobný pant. Kovář byl řemeslník, ale i umělec. Jeho práce zdobila brány, zábradlí, lucerny, oltáře i hrobky. V dobách baroka se kovářství v Praze spojilo s uměleckým řemeslem – vznikaly kované mříže na Karlově mostě, brány klášterů, i detaily palácových dveří.
Kovář za socialismu
Po roce 1948 bylo kovářství, podobně jako jiná řemesla, začleněno do systému komunálních podniků. Část kovářů pracovala pro Umělecké řemeslo Praha, jiní opravovali zábradlí, vrata a ploty pro městské podniky. Dílny přežívaly skromně – mezi improvizací a zakázkami od památkářů. Kovář se stal tichým správcem historie: jeho práce držela v chodu zámečky, schodiště i domovní dveře,m které přežily válku i rekonstrukce. Oheň v peci symbolicky nepřestal hořet – i když se kolem měnilo všechno ostatní.
Železo po revoluci
Po roce 1989 kovářské řemeslo zažilo rozporuplné období. Na jedné straně přicházela volnost, možnost samostatného podnikání a návrat ke krásnému řemeslu. Na straně druhé – ústup poptávky, levná průmyslová výroba a zmizení běžných zakázek. Kováři se začali specializovat: někteří přešli k uměleckému kovářství, jiní se zaměřili na památkovou obnovu. Zvlášť v Praze mělo jejich řemeslo co dělat – město s tisíci zábradlí, bran a mříží stále potřebovalo ruce, které vědí, jak se železo chová. Vznikly malé dílny v Holešovicích, na Smíchově, ve Vysočanech, ale i ty, které přežily v centru – jako ta v Kozí ulici.
Kovář dnes: oheň mezi turisty
Dílna v Kozí ulici působí jako anachronismus. Za výlohou blikají plameny, zatímco venku projíždějí elektrokoloběžky a skupiny turistů s fotoaparáty. Oheň, který kdysi poháněl město, tu žije v jiné podobě – jako paměť, ale i jako přítomnost. Každý kus železa, který projde rukama kováře, je originál. Když se na ulici rozezní kladivo, lidé se často zastaví. Dívají se skrz sklo na pohyb, který se v městské krajině stal vzácný: práci rukou. Kovářství v centru Prahy je dnes spíš výjimkou než pravidlem. Nájmy, regulace a proměna prostoru vytlačují dílny dál od středu – do Dolních Počernic, Vinoře, nebo úplně mimo město. Zůstávají jen ti, kdo dokázali spojit tradici s uměleckým gestem.
Mezi trváním a zánikem
Kovář už dnes neková podkovy. Jeho práce je spíš o detailech – zábradlí, klikách, drobných opravách historických prvků. Zachovává materiál, který přetrvává. Železo stárne pomalu, ale vydrží déle než beton. A právě v tom je síla tohoto řemesla: připomíná, že trvání vyžaduje teplo, pozornost a péči.
Knihařství Rak
Knihařství patří k těm řemeslům, která nejsou na první pohled vidět, přesto zásadně ovlivnila podobu města i způsob, jakým se v něm po staletí uchovávala paměť. Praha byla dlouho jedním z hlavních center knižní kultury ve střední Evropě a knihařské dílny zde vznikaly v těsném sousedství tiskáren, univerzit, klášterů i měšťanských domů. Kniha zde nikdy nebyla pouze nositelem textu, ale také pečlivě zhotoveným objektem, který vyžadoval znalost materiálu, trpělivost a respekt k obsahu.
Knihařství v historické Praze
První knihaři se v Praze usazovali už ve středověku, zejména na Starém Městě a Malé Straně, kde se soustřeďoval vzdělaný život města. Jejich práce byla úzce propojena s rukopisnou kulturou a později s rozvojem knihtisku. Knihař nebyl jen technickým pracovníkem, ale spoluautorem výsledné podoby knihy. Vazba, typ desek, šití i dekorace vypovídaly o době vzniku, o společenském postavení majitele i o hodnotě samotného textu. V 18. a 19. století se knihařství v Praze dále profesionalizovalo. Vznikaly dílny, které fungovaly po několik generací a jejichž práce dodnes přežívá ve fondech Národní knihovny, Strahovského kláštera nebo Univerzity Karlovy. Knihařské vazby z tohoto období se vyznačují vysokou technickou kvalitou a zároveň schopností přizpůsobit se novým typům tisků, které reagovaly na rostoucí čtenářskou obec.
Proměna role knihaře ve 20. století
Ve 20. století se role knihaře postupně proměnila. Masová produkce knih a státní tiskárny omezily prostor pro zakázkovou vazbu, přesto knihařství v Praze nezaniklo. Řada dílen se specializovala na opravy a restaurování knih, na práci pro instituce a archivy. Knihař se stal spíše správcem a ochráncem již existujících svazků než jejich výrobcem. Tento posun je patrný dodnes. V Praze působí dílny, které se dlouhodobě věnují restaurování historických knih a vazeb, často ve spolupráci s památkovými institucemi. Jiné se zaměřují na umělecké a autorské vazby, bibliofilské tisky nebo malé náklady publikací, kde je kniha chápána jako výtvarný objekt. Tyto dílny se nacházejí v nenápadných prostorách, často v přízemích domů nebo ve vnitroblocích, mimo hlavní turistické trasy.
Současné pražské dílny
Dnes lze v Praze najít několik knihařských pracovišť, která udržují klasické techniky ruční vazby. Některé z nich navazují na dlouhou rodinnou tradici, jiné vznikly jako malé ateliéry propojující řemeslo s výtvarnou praxí. Společným rysem je práce s původními materiály, ruční šití, opravy rozpadlých hřbetů, doplňování chybějících částí a citlivý přístup k objektu. Knihař zde musí rozumět papíru, lepidlům, textiliím i kůži, ale také historii knihy jako média. Každý zásah je nevratný a vyžaduje rozhodování, kde končí oprava a začíná zásah do autenticity. Právě tato odpovědnost činí knihařství jedním z nejnáročnějších řemesel.
Město v pohybu a tlak na řemeslo
Proměna Prahy v posledních desetiletích se výrazně dotkla i knihařských dílen. Rostoucí nájmy, gentrifikace a proměna přízemních prostor vytlačují tradiční provozy z centra města. Mnohé dílny zanikly bez náhrady, jiné se přesunuly na okraj Prahy nebo fungují v omezeném režimu. Zároveň se mění vztah ke knize samotné. Digitální média oslabují každodenní kontakt s tištěným svazkem, přesto roste zájem o kvalitní opravy, restaurování a uchování knih, které mají osobní nebo historickou hodnotu. Knihařství se tak ocitá v paradoxní pozici. Je čím dál vzácnější, ale zároveň nezastupitelné. Bez těchto dílen by nebylo možné uchovávat knihovní fondy, rukopisy, rodinné kroniky ani drobné svazky, které nesou paměť jednotlivců i komunit.
Řemeslo, které přetrvává
Knihařství v Praze dnes nepůsobí okázale. Existuje spíše v tichosti, v rytmu pomalé práce, která se nedá uspěchat. Každá kniha prochází rukama člověka, který rozhoduje o její budoucnosti. Právě v tom spočívá význam tohoto řemesla. Drží pohromadě nejen papír a vazbu, ale i kontinuitu kulturní paměti města. Dokud budou v Praze existovat knihařské dílny, bude možné knihy nejen číst, ale také skutečně uchovávat. A tím uchovávat i příběhy, které by jinak mohly zmizet.